Buď, anebo

Naše ženy si mohou vybírat ze dvou možností: buď v nemocnici (i když nejsou nemocné), anebo doma. Zhruba čtyřicet nebo padesát za rok si vybere to druhé. Proč to dělají? Většinou proto, že si chtějí "užít narození svého dítěte přirozeným způsobem", anebo také proto, že si z předchozích zážitků v porodnici odnesly traumatizující zkušenost. Spousta lékařů něco podobného považuje za neodpovědnost. Poukazují na všemožná rizika a ohánějí se čísly ze statistik. Ženy odhodlané přivést dítě na svět doma podobná argumentace nezajímá. Mnohé jsou naopak přesvědčeny, že domácké prostředí je bezpečnější už proto, že blahodárně působí na psychiku ženy i děťátka. Porodníci se chytají za hlavu a křičí, že jim psychika bude málo platná, když nastane náhlé poporodní krvácení a ony budou do deseti minut po smrti nebo když se předčasně oddělí placenta či se dítěti zadrhne pupečník kolem krčku. To jsou všechno komplikace, které se nedají předvídat, a přitom se musí okamžitě řešit. Propagátorky porodů doma odvětí, že podle oficiálních statistik vypracovaných porodníky nepředvídatelné komplikace nastanou sotva u jednoho procenta případů. "Porod doma žádný zákon neřeší, a tudíž nezakazuje," říká docent Jiří Šimek, který přednáší lékařskou etiku v Praze. "Zákon v podstatě přikazuje, že se nesmí nic stát. Z právního hlediska je lékař, který připustí, aby žena rodila doma, trestně stíhatelný, když se porod zkomplikuje. Ale zatím se nic nestalo. Určité riziko je možné respektovat. Problém je v tom, že matka rodící doma riskuje komplikace i za dítě a zájem dítěte ze zákona garantuje lékař."