Sára a Tom v Kouzelné zemi - 2. část

,,Pokud mají víc špatných skutků, sežehnou je plameny ze zobáků dvou labutí - ty dům hlídají a chrání," nepustila Maruška sestru ke slovu.
,,Taky tam je písečný obr, který žere skály a kameny. Když celou skálu sežere, přestěhuje se k jiné."
,,A ty, co sežral časem dorostou, stejně jako posekaná tráva," usmívala se Maruška.
,,Chtěla bych tam taky víly, skřítky a elfy," vyhrkla ze sebe Kristýna.
,,A já tam chci mořské panny," dodala ihned Maruška.
,,A jak se bude naše země jmenovat?" zeptala se Kristýna.
,,Co třeba Kouzelná země, co na to říkáš?" zeptala se Maruška.
,,Souhlasím," přikývla Kristýna.
,,Dvojčátka, kde jste. Kristý, Maruško, kde se schováváte?" ozývalo se z chodby. Po chvilce někdo vešel do pokoje.
Byla to Kamila s Matějem.
,,Tam, podívej," šeptla mu do ucha. Ukazovala na postel holčiček, která jako jediná byla řádně přikrytá tak, aby pod ní nebylo nic vidět.
,,Tady jste. Co tady děláte?" odkryla Kamila zvědavě kus přikrývky a nakoukla pod postel.
Holčičky na ni jen vykulily oči a lehnuly si na obrázky tak, aby je nikdo neviděl.
,,Kreslí, ony tam kreslí," vyhrkla překvapeně Kamila. Matěj také zvědavě nahlédl pod postel.
,,A co kreslí?" Koukl na Kamilu.
,,Nevím, nechtějí mi to ukázat," pokrčila rameny.
,,Co kreslíte a proč se schováváte?" vyzvídal Matěj.
Holčičky mlčely.
,,Neukážou nám to, to se vsadím. Půjdeme raději na večeři," mávnul Matěj rukou.
,,Dobře, jdeme," přikývla Kamila a následovala Matěje do jídelny. Maruška s Kristýnou, ukryly své výtvory do povlečení peřiny a šly se navečeřet.
Před spaním si ještě své obrázky pořádně prohlídly. Dívaly se na ně, jako by byly svaté.
,,Chtěla bych jít za nimi," povzdechla si Kristýna a hladila obrázek pegase. ,,A taky za tátou."
,,Viděla jsi to?" vyjekla náhle Maruška, jako by jí někdo píchnul do zadku (taky sebou tak škubla).
,,Viděla, letípřánek se pohnul," kulila oči Kristýna.
,,On oživnul!?" odpověděla Maruška otázkou.
,,Jak by mohl, je to přece jen obrázek. To se nám muselo jen zdát," řekla Kristýna nejistě.
,,Ale vždyť nespíme, viděly jsme obě," nedala se Maruška odbýt.
,,A teď se posadil, on se posadil, vidíš to? On sedí a kouká na nás, vidíš to?" zakřičela Maruška po chvilce nepřetržitého pozorování obrázku.
,,To ale přece není možné," chytila se Kristýna nevěřícně za pootevřenou pusu.
V ten moment se začaly pohybovat všechny obrázky rozložené na posteli. Po chvilce se vznesly a létaly kolem dívenek
,,Pojďte k nám, jen pojďte, ničeho se nebojte, chceme vám jen poděkovat a ukázat vám všechno, co jste vytvořily," volalo všechno z obrázků.
,,Kristýno, já se bojím," začala Maruška fňukat.
,,Čeho se bojíš? Chtějí nám jen poděkovat. Já jdu a ty si tady klidně zůstaň," řekla
Kristýna rozhodným a pevným hlasem.
,,Nechoď, nenechávej mě tu, co když se už nevrátíš?" vyděsila se Maruška..
,,Já se vrátit nechci, tam nám přece bude lépe, tak pojď a nebreč," řekla Kristýna a chytila svou sestru pevně za ruku.
,,Vůbec nevíme, co nás tam čeká," posmrkovala Maruška.
,,Ale víme, přece jsme si to samy vymyslely, tak pojď a nezdržuj," držela ji Kristýna tak pevně, aby se nemohla vysmeknout. ,,Jak mám za vámi jít, jak?" ptala se nervózně.
,,Co se to tady děje?" křičela jeptiška Andrea (nejuřvanější a nejnepříjemnější jeptiška v sirotčinci)
Její křik Marušku tak vyděsil, že se přestala bránit. V duchu si říkala, že všechno bude lepší, než zůstat tady a poslouchat každý den ten strašný řev.
Kristýna všechno kolem už dávno přestala vnímat. Tolik nadšení v její tváři, Maruška ještě neviděla. Než stihl říct kdokoliv další větu, z obrázku se natáhly větve košatého stromu a vtáhly dívenky dovnitř. Jejich obrázky zmizely s nimi. V sirotčinci nastal zmatek, ten už však holčičky neviděly.
Maruška si zakryla oči dlaněmi, ale Kristýna své ruce nedočkavě natahovala před sebe. Jakoby čekala, že se tímto gestem do Kouzelné země dostane rychleji. Strom s dívkami zacházel jako s drahocennými šperky, tak jemně a zlehka.
,,Nespi. Otevři už ty oči," šeptla Kristýna Marušce do ucha.
Vzala její ručky do svých a odkryla jí oči - měla je však pevně zavřené. Chvíli vypadala jako v křeči. Měla podivně zkřivený výraz v obličeji, který jasně říkal, že se oči bojí otevřít. Po chvilce se však odhodlala a pomalu, pomaličku je pootevřela. Viděla (sice rozmazaně) nádhernou krajinu plnou zeleně. Byla přesně taková, jakou si ji vždycky představovala. Otevřela oči pořádně, aby si tu nádheru mohla pořádně prohlédnout.
,,Není to nádhera?" zeptala se Kristýna.
,,Je," pípla Maruška a rozhlížela se kolem sebe, jako by pořád čekala, že na ni vyskočí něco strašlivého.
,,Ničeho se neboj, Maruško. Chceme vám jen poděkovat," řekl s milým úsměvem mužíček s dračím vejcem na hlavě.
,,Je to tady nádherné, děkujeme," překřikovaly se kouzelné bytosti jedna přes druhou.
,,Nádherné, hehe. Samé dobroty," přežvykoval jeden pegas stébla trávy a dělal při tom podivné obličeje.
Všichni na něj začali koukat. Pegas polkl, nuceně se doširoka usmál (tak, že mu ze zubů trčela stébla trávy) a odkráčel za celou skupinu, kde si dál vesele vybíral ty nejlepší lístky.
,,To je pravda, šťavnatá tráva, sladké kvítky, mňam," přitakal jednorožec a trhal trsy trávy tak rychle jakoby čekal, že když ji hned nesežere, sežere mu ji někdo jiný.
,,Už vím, proč u nás zvířata nemluví. Jsou na to moc hloupé," šeptla Kristýna Marušce.
,,Taky mají malé mozečky," pokrčila Maruška rameny a poradila zvířatům, aby jedly pomalu, že jim to nikdo nesní. Koukly na ni a kupodivu poslechly.
,,Ještě nikdo nikdy nedokázal v něco věřit tak moc, až tomu vdechl opravdový život. Jste jedinečné a výjimečné, pamatujte si to," usmála se jedna z ženušek s dračím vejcem na hlavě.
Všichni kolem začali radostně výskat a tleskat. Jen zvířata se vesele pásla a mumlala si něco pod vousy.
,,A teď," řekl jeden ze skřítků a ukázal na rozestupující se dav, který vytvořil uličku, v níž zazářily dvě průsvitné postavy. Vznášely se kousek nad zemí a mile se usmívaly.
Nastalo úplné ticho a v očích všech bylo vidět napětí.
,,Holčičky moje milované, vy jste tak… vyrostly," usmála se dušička maminky.
,,Tati, mami" vypískly holčičky šťastně. Rozběhly se k nim s roztaženýma rukama, aby mohly rodiče stisknout v objetí, ale ruce jim projely skrz jejich průsvitná těla.
,,Ach, zlatíčka, taky bych vás odejmula, ale jsem jen duch," povzdechla si maminka holčiček.
,,To není fér," rozplakala se Maruška a utekla pryč.
,,Chudinka, malá," vzdychali všichni.
,,Je jí jen smutno," pokrčila Kristýna rameny, jako by se nic nestalo.
,,Tak běž za ní, běž," pobízeli Kristýnu.
,,Nepůjdu, raději jí teď nechám chvíli samotnou. Až se uklidní, tak sama přijde," řekla klidně.
Kolem Kristýny začaly poletovat další duše. Bylo jich tady snad na milion. Poznala tak společně s Maruškou svou babičku, prababičku a mnoho dalších členů rodiny.
Zanedlouho kouzelní tvorové vyrobili dvě přemisťovadla. Do kousku z křišťálových skal, vložili plátky perleti z mořských mušlí, který opracovaly mořské panny a dovnitř nasypali pár zrnek zpívajícího písku od písečného obra. Nakonec celek pečlivě uzavřeli a darovaly je dívenkám.
,,Krásné, jako barevný kamínek," usmívaly se holčičky spokojeně, když ho svíraly v dlaních.
,,To je pro případ, že by vám chyběl váš svět," usmála se víla, jež poletovala kolem hlav dvojčat.
,,Ten mě chybět nebude, nikdo nás tam stejně nečekal," pípla Kristýna posmutněle.
,,Přesně tak, nikdo nás nečekal, ani nechtěl. Dokonce ani naše teta," přisvědčila Maruška a utřela si slzičku, stékající jí po tváři.
,,Ještě, že teď máme vás, " usmála se Kristýna křečovitě, neboť se ji chtělo taky uronit pár slziček.
Sestřičky rostly a rostly, až se z nich staly patnáctileté slečny. Společně s nimi rostl i Černin. Po narození vypadal stejně jako ostatní mláďata. Vyrostl z něj však letípřánek černý od hlavy až k patě a den za dnem se ostatním stranil víc a víc.
,,Černine, kde pořád jsi?" ptával se každý, kdykoliv ho potkal.
,,Schovávám se před sluncem, dneska moc pálí. Fouká moc silný vítr. Je tady moc hluku. Štípe mě v čumáku pyl z květin…," vymlouval se.
Všichni o něj samozřejmě měli starost, ale nikdy ho nemohli nikde najít, i když volali, div si nevyřvali hlasivky.
,,Na zvíře je Černin nějak moc chytrý," neslo se po Kouzelné zemi..
,,Pravda, zvířata se neumí takhle šikovně vymlouvat. Myslí jen na to, jak se kde nažrat a vyspat," krčili lidé rameny.
Jednoho dne nechal Černin Marušku unést z louky, kde si hrála a povídala s květinami. Kolem ní se slétly kouzelné víly. Vrhly na ni svými kouzelnými proutky kletbu spánku, v němž z ní pomalounku odcházel život. Odnesly jí daleko od všeho živého. Do tmavé jeskyně, kde už na ně čekal Černin. Víly si daly velký pozor, aby je nikdo neviděl. A málem by se jim to bylo povedlo, nebýt malé myšky, která poblíž jeskyně čenichala a hledala něco dobrého na zub. Uslyšela nějaké hlasy, a protože byla zvědavá, utíkala se do jeskyně podívat.
,,Řeknu ti malé tajemství, mohou tě zachránit jen víly. Ty mi ovšem začaly pomáhat, abychom společně ovládli celou Kouzelnou zemi. Tvá sestra tě jistě bude chtít zachránit, ale zemře stejně tak jako ty. O to se postarám, " šeptl Černin škodolibě Marušce do ucha, i když dobře věděl, že ho neslyší.
Myška ihned běžela všem říct, co vyslechla, proto neslyšela, co Černin povídal dál -
,,Dokončete to, tak, jak jsem vám řekl. Než zmizíme, ještě si pohraji s Kristýnou, " rozkázal a rozběhl se podívat na zmatek, jenž propukl po zmizení Marušky.
Myška kmitala malými packami tak rychle, jak jen dovedla. Cestou potkala pegase, který si pochutnával na zelených lístcích. Pegas s myškou pevně přichycenou drápky ve své hřívě, letěl rychlostí blesku říci ostatním, co Černin chystá. Každý, kdo se zprávu dozvěděl, běžel hledat Kristýnu.
,,Za to můžu já, měla jsem být pořád s ní. Vždycky jsme byly spolu a zrovna dnes, jsem se musela jít dívat na zrození skřítků," rozplakala se hned, jakmile se dozvěděla, co se stalo a kdo za to může.
Kouzelní tvorové se ji snažili utěšit tím, že Marušku společnými silami zachrání.
,,Ale Černin říkal, že umřu, že obě umřeme," rozplakala se Kristýna ještě víc.
,,Černin může lhát," utěšoval ji letípřánek..
,,A pokud je to pravda?" zalykala se Kristýna usedavým pláčem.
,,Každá věc má své řešení,. Běž za Nejmoudřejší, ta ti jistě poradí," řekl jeden z duchů.
Mužíček Kink s drakem Asedem navrhnul, že s Kristýnou poletí. Nejprve však museli najít duhového ptáčka a přesvědčit ho, aby svým zpěvem Nejmoudřejší probudí. Bydlel na Vlkodlačí skále, která má tvar vlkodlaka vyjícího na měsíc.
Ased musel vyletět až nad mraky, které obklopovaly vrchol skály. Kristýně se při pohledu na naježené chlupy, které připomínaly ostny, dělalo zle. Chytila Kinka kolem pasu tak pevně, až začal dusivě kašlat.
,,Kristýno, vždyť mě uškrtíš, povol," prosil Kink přidušeným hlasem.
,,Promiň, ale ty ostny…"
,,Ty ti neublíží. Skály, hory i balvany skrývají neviditelné stěny. Kdybys tedy spadla, stěna skálu skryje a ty se po ní sklouzneš, bezpečně až na zem."
,,To vymyslela Maruška? Jak to, že o tom nevím?"
,,Protože to vymyslela teprve dnes."
Doletěli až na nejvyšší vrcholek skály, kde měl hnízdit duhový ptáček. Místo něj však v hnízdě leželo jen opuštěné vejce s hnědými skvrnkami.
,,Kde má mámu?" vyhrkla Kristýna poplašeně.
,,A tátu!?" dodal Kink. ,,Je sice smutné, že ho tady nechali, ale na druhou stranu je to lepší. Duhoví ptáčci jsou překrásní, proto i namyšlení a neradi někomu pomáhají, proto žijí až tady, aby za nimi nikdo nechodil se svými prosbami," poučil Kristýnu.
,,Jak je to možné a jak to víš? Žádné neochotné tvory jsme si s Maruškou nevytvořily," řekla ostře Kristýna.
,,Povahy všech se neustále vyvíjí. To už vy dvě nemůžete změnit, je mi líto," řekl Kink a sklopil hlavu, jakoby za to mohl on.
,,Ale to není fér, tahle země má být jen dobrá, zlo tady nemá místo!" rozčilovala se Kristýna.
,,Taky bych byl raději, kdybyste to mohly změnit. Ale je to stejné jako u vás. Lidé se taky mění a jejich povahy se mění s nimi. I když jsou hodní, mohou se zkazit, ale to přece víš," řekl Kink přísně.
,,Máš pravdu," pípla provinile. ,,To tedy znamená, že se Kouzelná země už bude vyvíjet sama a bez nás?" zeptala se.
V tuto chvíli si připadala tak zbytečná, jako by nic nedokázala.
,,Budete ji tvořit i dál, ale povaha se každému vyvine sama," zopakoval Kink a nespouštěl oči z ptačího vejce.
,,To vejce zmrzne," křikl Kink.
,,Vejce," zafuněl drak Ased a opatrně se na něj snesl, aby ho zahřál.
,,Kinku, podívej se sem," s výkřikem ukazovala směrem, kde uviděla podivné šrámy.
,,To vypadá jako stopy po drápech," řekl Kink.
,,Že by se sem Černin dostal před námi a duhové ptáčky sežral!?" odpověděla Kristýna otázkou.
,,Už to tak vypadá, ale nemusel to být Černin. Mohl to být kdokoliv, kdo dostal na ptáčky chuť," povzdechl si Kink.
,,Chudáčci ptáčci, určitě bojovali jako lvi, podívej se na ty peříčka, která se tady kolem povalují," vyděsila se Kristýna a celý boj se jí promítl před očima.
,,Prvně musíme vejce zahřát a pokusit se ptáče zachránit," rozhodl v mžiku. Posadil se na něj a dodal: ,,Mládě nám bude vděčné za svůj život a bude ochotné nám pomoci," usmál se Ased vítězoslavně.
,,Ptáčku, musíš to přežít, musíš," přešlapovala Kristýna nervózně u hnízda.
,,Už se líhne, štípe mě do břicha," odfrknul Kink.